[ Pobierz całość w formacie PDF ]
písnì. Jeatì atìstí, ~e ti nerozumìjí. Tak jako tak nás pomlou-
vají. Roznáaejí o tobì, ~e ses zbláznil. Nedovedea se trochu
mírnit?
Co~pak mù~e takový Jan, hloupý sedlák, pochopit sou~ení
svého vzneaeného bratra? Je vùbec hoden toho, aby mu
hejtman o svých tajnostech vykládal? Svìøovat se s takovými
vìcmi - je to i obtí~né. Jaksi se nechce. Jazyk se vzpírá, hr-
dlo by snad ani nevydalo hlas.
Jan chvíli posedí, ale má na mysli jen svùj veèerní odpoèi-
nek. Tìaí se, jak se po celodenní døinì natáhne na svém pe-
lechu. Uva~uje o zítøejaím orání a setí. Nemocný ho nezajímá.
Nemá tu ji~ být. Pøeká~í. Hejtman ète svùj rozsudek smrti i na
tomto sourozeneckém èele. Mrtvému Kiliánovi jako by pøibý-
valo stoupencù.
Otec ho nenavatívil jeatì ani jednou. Proè ten nepøichází,
kdy~ nemá tak jako tak nic na práci? Miloval ho kdysi víc ne~
trulanta Jana. Nyní na nìho zanevøel. Stává na zápra~í a ani
se nepodívá do jeho oken. Co~pak aby se hejtman sám vy-
akrábal na dvùr, vyzval ho k dru~nému rozhovoru, povìdìl mu
o své rozepøi s mrtvým, po~ádal ho o pomoc proti Kiliánovi?
Díval by se na nìho asi s tupou lhostejností. V~dye je skoro
hluchý! Vkøièet mu do uaí vaechny své hrùzy? Vydìsil by se,
dýmka by mu vyhasla, odplí~il by se na svùj výmìnek jako starý
pes, kterému ublí~ili. Zdali by ho vùbec pochopil? Spía by
se stal jen spolumajitelem jeho ohavného strachu, tento dru-
hý umírající, jeho~ dny jsou také seèteny.
Hejtman by potøeboval spoleènost nìkoho výbuaného, ne-
bojácného, hluèného, mateøského - ale kde je, u èerta, `tìp-
ka? I ta bláznivá, nevdìèná `tìpka na nìho zapomnìla. To
je právì to nejhoraí, ~e i ona ho zradila, ~e ho zanechala jeho
myalenkám a jeho trápení, jako by nebyl mu~em, který ji k sobì
pozdvihl. Od ní si to opomíjení nejménì zaslou~il! Od ní, kte-
rou by ze vaech nejvíc potøeboval! Odevzdala ho dìveèkám,
jako se odevzdává zbo~í, nebezpeèné zbo~í, dejte na nì po-
zor, aby se nevznítilo, aby se nerozbilo, aby nevybuchlo! Za-
cházejte s ním opatrnì! Tohle mu mù~ete povolit, tamto mu
musíte vzít. Je snad opravdu u~ jen pouhou vìcí? Nebo snad
dokonce malým dítìtem? A tak s ním jedná `tìpka, která
s ním udìlala smlouvu na celý ~ivot, a~ do hrobu!
Hejtman se dá do proklínání, kleje straalivì, èesky i nìmec-
ky, kleje taliánsky, proklíná své narození, po øadì proklíná
vaechny, kteøí ho opustili, proklíná svùj ~ivot, statek, mìsteè-
ko, lidi i boha, a~ okna øinèí, a dìveèka prchá do kuchynì,
cestou se potají køi~ujíc.
4
Hejtman mìl opravdu dosti pøíèin, aby na svou ~enu ~ehral.
Pøicházela na Vejrychovsko, jen aby zjistila, ~e jeatì ~ije, ~e
dùm stojí, konì ~výkají oves a krávy øinèí øetìzy, ~e slepice
pokojnì hrabou na dvoøe jako za jejích nejslavnìjaích èasù,
pùl roku pøed skonem otce Kiliána. Pøelétla mu~e nevidoucí-
ma oèima, dala nové rozkazy, mo~no-li jeatì potupnìjaí pøe-
dealých, pohovoøila s Janem a odeala, ani~ se ho zeptala, jak
se mu ~ije, jak se mu to skøípe zuby v jeho pekle, jak ho straaí
ozvìny v domì a jak ho rdousí blí~ící se smrt. Nemìla pro nìj
ani vlídného slova, ani útìchy. Ji~ ji nezajímal ani tolik co ro-
pucha pøejetá ~ebøiòákem a dokonávající v koleji.
Anna Kiliánová odepøela nastìhovat se do dvora. Myalen-
ka na umírání s kostelní vì~í pøed oèima, na tém~ lù~ku,
na kterém její dlouholetý spoleèník, man~el, spával po jejím
boku, myalenka na zvony tak blízko hlaholící, na mae slou~e-
né takøka na doslech jí bránila opustit nízký a nevzhledný do-
mek u akoly.
Tak jsem si tu u~ zvykla, `tìpánko! Tak jsem si tu zvykla, u~
odtud neodejdu. Pøijï èasto, pøijï èastìji, mù~ea-li, jsem tak
ráda, kdy~ jsi u mne, ale pøestìhovat se? Ne, toho ode mne
ne~ádej!
Tatínek by si to byl jistì pøál, nesmìle ji ujiaeovala `tìpka.
Na Vejrychovsku ti bude dobøe! Tam ses narodila, tam zas
okøejea. Budea sedávat na výsluní. Pøestanu se starat i o dvùr,
budu poøád jen u tebe. Statek povede Jan. Je tak rozumný
a spolehlivý! Vaechno pùjde docela dobøe i beze mne.
V sadì rozkvetou tøeanì. Vlaatovky, které mají hnízda
v podstøeaí èertovy stodoly, pøiletí u~ co nevidìt. Zkus to, uvi-
día, jenom to zkus! Budeme se spolu zamìstnávat nejvýa jen
drùbe~í. Jsi zkuaená, budea mi radit.
Ne, ne, kostel je odtamtud tuze daleko. Narodila jsem
se tam, pravda, ale v mìstì jsem ~ila a také tu zemøu. Kdo
by mì vozil na slu~by bo~í, a~ by napadl sníh, za plískanic,
za deativých a bouølivých dní? Slunce u~ pro mne mnoho ne-
znamená. Ptáci zpívají zdravým. Ani to u~ nestojí za to, `tì-
pánko!
Budea, maminko, jeatì dlouho ~iva. Tvá nemoc, to není
~ádná nemoc. Nezhorauje se.
Dlouho ~iva? To tak jeatì! Nerouhám se ti, panebo~e, ale
nemìlo se stát, abych svého mu~e pøe~ila.
Anna zùstala, kde byla. Jednoho dne se o jejím pøestìho-
vání do statku pøestalo mluvit. `tìpka rozbila v domku u akoly
svùj hlavní stan. Nebo~tík otec jí zanechal odkaz matku.
U Kiliánù si nikdy nepotrpìli na zvláatní pozornosti, nyní si vaak
`tìpka umínila, ~e matce vynahradí vaechno, èeho se jí v ~i-
votì málo dostalo. Frantiaka Pelcnerová konala u~ jen nej-
hrubaí práce. `tìpka vaøila, oaetøovala nemocnou, spávala
nejménì pìtkrát týdnì v bývalé otcovì posteli.
Jaro se ohlaaovalo. Zaseté zrno zaène klíèit, ozimy, na nich~
taje sníh, se brzy zazelenají obilím. Stromky v sadì mají u~
pupence na prasknutí. Nechesi. Vaím vládne Jan. Jen ae si
vládne. Protivné, zloøeèené Vejrychovsko! Pro nì starého otce
dosti neu~ila. Statek ji od nìho vzdálil. Statek byl jeho po-
slední velikou starostí. Nenávidìla jej - tak byla nespravedli-
vá. V novém domì na Vejrychovsku je usazen odporný hmyz,
hejtman. Dvùr, do nìho~ bylo pro její proklatou svéhlavost in-
vestováno skoro celé její vìno, pøipomínal `tìpce u~ jen svat-
[ Pobierz całość w formacie PDF ]